PANSTVÍ - Z Hrubého Rohozce na hrad Valdštejn
Před mnoha a mnoha staletími se romantické sídlo stalo svědkem zvláštní události. Kdysi dávno, kdy se náš příběh odehrál, býval zámek ještě opevněn hradbami, které byly zbořeny, a přistavěla se štíhlá věž s hrotitou kopulí. Tenkrát žila na Rohozci paní Johanka, žena to krásné tváře i duše. Šlechtična byla vskutku velice moudrá a nadevše milovala svého syna Jindřicha, který přišel o otce. Jindřichův otec měl veliký sen, zvelebit své sídlo, avšak již se toho nedočkal. Jeho choť pokračovala v přestavbě zámku sama a zanedlouho počala hledat muže, který by Jindřichovi nahradil otce. Brzy takového opravdu našla, jmenoval se Jan, jako její první muž. Johanka pevně věřila, že i Jindřich se s ním zakrátko spřátelí. Však nestalo se tomu tak. Jindřich stále srovnával pana Jana se svým otcem a nenašel k němu důvěru. Neměl rád, když uviděl svou matku v objetí muže, který byl pro něj úplně cizí. Paní Johanku vše velice trápilo a častokrát proplakala celé večery. Již si nevěděla rady, jak by syna s Janem spřátelila. Jednoho dne se však stalo cosi podivného, co je sblížilo. Jindřich přišel toho podvečera za matkou a pověděl jí, že se rozhodl odjet. Johance připadalo, jako by jí probodli srdce, tak těžce nesla synovo rozhodnutí. Vše mu zakázala, ale syn nechtěl zůstat. Právě tenkrát za ním přišel pan Jan a dlouho do noci s ním rozmlouval. Nikdo, ani paní Johanka, se nikdy nedozvěděl, co se mezi nimi odehrálo, avšak od té doby se Jan stal Jindřichovi dobrým přítelem, rádcem i otcem.
TAJEMSTVÍ - Hrad Valdštejn
Podivuhodné zříceniny hradu Valdštejna se rozkládají na strmých pískovcových skalách nad říčkou Libuňkou a nejedna prastará pověst se zde vypravuje. Je tomu již dávno, psal se konec věku sedmnáctého, když se na již rozbořeném a pustém hradě usadil poustevník Václav Holan Rovenský. Byl to muž neobyčejného hudebního nadání a uchýlil se zde po návratu z dalekých cest. Václav však ovládal i umění sochařské a mnoho soch je rozseto po celém kraji. Jedna z nich byla tuze podivná a tajemný příběh se o ní vypravuje již po tři staletí. Toho roku přišla krutá zima, celé dny chumelilo a kraj byl ukryt pod sněhovou peřinou. I přesto přicházel každého dne poustevník k soše v podhradí, kterou na podzim vytesal. Socha to byla velice, převelice podivuhodná. Kamenná tvář muže jako by se s každým novým dnem stávala smutnější a bolestnější. Povídalo se, že v noci roní kamenné slzy. Tenkrát lidé počali věřit v její čarovnou moc. Poustevník se měnil stejně rychle jako socha neznámého muže. Přicházel k ní stále častěji, usedal k ní a dlouho se na ni díval. Měl přitom sepjaté ruce, jako by o něco prosil nebo snad na někoho čekal. Mnohokrát mu po promrzlých tvářích stékaly slzy. I o štědrovečerní noci se vydal Václav ke svému kamennému příteli. Poklekl před sochu a usilovně se modlil. Ten večer byl třeskutý mráz a z nebe se snášely bělostné vločky. Děti vyhlížely z oken a nedočkavě čekaly, až přijde Ježíšek. Všichni byli šťastní, jen poustevník se trápil. Zvony právě odbily půlnoc, když k Václavovi přistoupil jeho otec a odvedl jej k sobě domů. Tenkrát se prý tvář sochy rozesmála a za okamžik se rozsypala na hromádku kamenů. Říká se, že slzy, které po dlouhý čas ronila, nebyly kamenné, ale opravdové.