PANSTVÍ - Z Liběchova za skalními reliéfy pohádkových postav
Byl krásný letní den, kolem lesní stezky příjemně bublal průzračný potůček. Sluníčko prosvěcovalo celý les, který zářil jako v pohádce. Cesta příjemně utíkala a mladý kovářský učeň Jan se již těšil, až bude u své milé Aničky. Anička sloužila na liběchovském zámku a bydlela v blízké vísce u své babičky. Byla to křehká dívka s jemnou duší a krásnými dlouhými vlasy, které se vlnily jako sluneční paprsky. Anička se již na svého milého těšila a vyhlížela jej z malinkého okénka babiččiny chaloupky. Jan však neznal dobře cestu do Liběchova, a tak zanedlouho zabloudil v místním chmurném lese. Unaven si sedl na kámen při cestě a přemýšlel, kudy asi vede cesta za Aničkou. Po chvíli jej zmohla únava z daleké cesty a sluníčko jej uspalo ke spánku, plného krásných snů. Když se vzbudil, bylo již šero a lesem se začaly linout tajemné zvuky, navozující pocit strachu a nebezpečí. Jan však měl pro strach uděláno, a tak se s klidem zvedl a vydal se na cestu. Řekl si, že půjde stále jedním směrem, až dojde k nějakému stavení, kde se zeptá na cestu. Šel krásnou lesní cestou, která se posléze mírně stočila a začala prudce stoupat do vrchu. Jan se proplétal mezi urostlými borovicemi a pozoroval, jak se rychle v lese stmívá. Pojednou sebou trhl a zastavil se. Hleděl přímo do tváří dvou obřích čertů. Zprvu se zalekl, ale záhy poznal, že obě tváře jsou kamenné. Dívaly se upřeně přímo na Jana, který byl proti nim jako malý trpaslík... Když konečně Jan došel ke své milé, podělil se s ní o svůj lesní zážitek. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že Anička o čertech nejen ví, ale dokonce ráda chodí do blízkých lesů sbírat maliny, borůvky a lesní jahody. Vysvětlila proto Janovi, že hlavy čertů jsou dílem liběchovského zámeckého kuchaře, který díky pochopení majitele panství mohl využít svůj nesporný talent k tvorbě sochařských prací v okolních lesích.