DOBRODRUŽSTVÍ - K hradu Pecka
Mnoho prazvláštních příběhů se vypráví o hradě Pecka, jehož zbytky ční do dnešního věku v podhůří Krkonoš. Už samotný vznik kopce, na kterém Pecka stojí, je podivuhodný. Kopec vznikl tehdy, když rozzlobená čarodějnice mrštila peckou do daleka. A právě na místě, kam pecka dopadla, vystavěly síly pekelné hrad. Chamtivý pán tenkrát upsal svou duši peklu, když se čertům podaří hrad postavit do kohoutího kokrhání. Pán byl ale zachráněn, protože čerti nestačili dostavět hradbu. A od těch dávných dob se po hradě prohánějí nejrůznější strašidla. Ale přenesme se do doby, kdy na Pecce bydlívali lidé, kteří již nepatřili do stavu šlechtického. Tehdy bydlela na hradě babka s dědou. Měli jen dvě světnice a ve stáji chovali dvě klisny. Jejich hříbata byla nejkrásnější v celém okolí, a snad proto nechtěl děda opustit chladné, polorozpadlé hradní zdi. Když přišel podzim, barevné listí začalo poletovat krajem a nepřívětivá paní mlha zahalila celý kraj, jen málokdo přicházel ke hradu. Až jednoho sychravého dne se blížil ke starému hradu lipovou alejí koňský zloděj. Právě v tomto nevlídném čase se rozhodl k nekalému činu. Jak tak přemýšlel, zjevila se mu přímo před nosem kostlivá a žlutá ženská, zahalená v otrhaném plášti. Byla to zimnice a chystala se na hradě vstoupit do babky a utrápit ji k smrti. Jediné, čemu se podivila, bylo to, že ji zlodějský vidí. Bez jediného slova došli oba ztemnělou cestou k hradu. Tam se rozdělili, zlodějíček šel neslyšně k oknu, ze kterého vyzařovalo mihotavé světlo. Babka s dědou právě usedli ke skromné večeři. V tom okamžiku uviděl, jak se do dveří vkrádá zimnice, zmenšuje se a když je úplně maličká, usedá na krajíc, který chce babka právě sníst. "Nejezte ten chleba, sedí na něm zimnice", vykřikl zloděj a už stál ve světnici. Ze zimnice se stala opět ta žlutá ženská a sápala se po koňském zloději. Ten ji však pevně chytil, popadl hůl, která stála v koutě a nasázel jí tolik ran, že zmizela oknem jako pára nad hrncem. Potom zloděj starým všechno po pravdě vypověděl a ti měli takovou radost z toho, jak se díky zimnici napravil, že ho přijali za vlastního... A zimnice, ta se v Krkonoších už nikdy neukázala.